Mám za sebou první semestr Designu informačních služeb! A jaký byl?
Moje cíle
V září jsem si stanovila cíle pro tento semestr:
-
- úspěšně zvládnu první semestr bez pocitu, že to nezvládám a s klidem se budu těšit na další semestr,
- do konce ledna vysvětlím 3 lidem, kteří působí v úplně odlišných oborech, než je design služeb, co to je design služeb, ověřím si, že tomu rozuměli a případně s nimi budu dále téma sdílet.
První cíl se mi podařilo splnit překvapivě docela hladce. V průběhu podzimu jsem si našla tempo a přijala přístup, kdy vědomě přemýšlím nad tím, co chci, co si přeju, co potřebuju, a to v různých časových horizontech, ať už je to odpoledne, týden nebo několik let. Prioritizuju, ujasňuju si to, co je pro mě nejdůležitější, co mi dodá nejvíc energie a co můžu oželet nebo posunout na někdy jindy. Aktivity posuzuju spíš z pohledu, kolik mi dodávají energie, než kolik mi zaberou času. Mám činnosti, které mi sice trvají dlouho, ale nabijí mě tak, že mi za to stojí. Naopak některé aktivity by zabraly jen málo času, ale spolknou tolik energie, že se vyplatí je vynechat nebo s tím nějak dále pracovat, aby mi to dávalo smysl.
Více jsem o tom napsala v článku Sladit práci, rodinu, školu a sebe? Není to jednoduché, ale jde to!
Formulku, jak nejlépe vysvětlovat, co to vlastně studuju, jsem pilovala po celý semestr. Mám radost, že když se s někým bavím, tak vnímám, že se rychle s protějškem dostaneme na stejnou vlnu a téma dále rozvíjíme. Je zajímavé oscilovat mezi prostředím, kde spojení jako design služeb, designové myšlení apod. jsou naprosto zaužívanými pojmy a takovým, kde o tom lidé nikdy neslyšeli. Zmíním např. svoje rodiče, kamarádku zubařku, nemocniční ombudsmanky, se kterými jsem sdílela svoje studium. Se všemi jsem si nakonec o problematice dobře popovídala.
Design služeb jsem popsala v LinkedInovém příspěvku:
Design služeb je obecně proces, na jehož začátku je nějaká potřeba, nespokojenost se současným stavem a odhodlání s tím něco dělat a na konci nějaké řešení. Což zní docela jednoduše a taky to jednoduché je v případě, že chci třeba postavit skříň. To mám vcelku jasný cíl, obvykle jeden správný postup a jednoduše zjistím, že se mi to nepovedlo. Ale jak to je v případě, kdy řešíme něco složitějšího? Když chceme např. zlepšit komunikaci ve zdravotnictví? Zvýšit zdravotní gramotnost? Bojovat proti deepfakes?
Tyto zapeklité problémy totiž mají svá specifika – jsou dost komplexní, proměňují se, zahrnují různé zájmy různých aktérů, existuje vícero možných řešení a často není snadné vyhodnotit, jestli děláme to nejlepší, co můžeme. Jednoduché lineární postupy jsou tady zkrátka krátké.
Pomoci nám může právě design služeb, jehož metody nám pomáhají
✅ pochopit komplexní problémy jako dynamické a vzájemně propojené celky (důležité je rozumět nejen jednotlivým částem, ale i jejich vztahům a vlivu na celek),
✅ najít správný cíl, umět vidět a pojmenovat to, co opravdu chceme, ne co si myslíme, že můžeme mít (potřebujeme jasnou vizi),
✅ vymyslet řešení, která dávají smysl (jsou založené na potřebách těch, kteří službu využívají, jsou ekonomicky smysluplné a proveditelné).
Design služeb je zkrátka o tom, jak dělat správně správné věci, a ne jen perfektně odmakat něco, co nemá smysl.
Vzdělávací metody a přístup
Musím říct, že na celém studiu neskutečně oceňuji vzdělávací metody a přístup vyučujících. Touto oblastí jsem se krátce zabývala vloni, kdy jsme vybírali, kam půjde starší syn do první třídy. Přiznám se, že jsem pociťovala fyzické projevy ve chvíli, kdy jsem si představila, že by se měl učit nazpaměť něco, co ho vůbec nezajímá, a co co do levelu konkrétnosti dávno nesplňuje „všeobecný přehled“… A když teď porovnávám metody, které používají ve skvělé škole, kterou jsme vybrali a které jsou využívány v rámci našeho studia, je mi prostě tak nějak dobře 
.
V průběhu semestru jsme měli 6 synchronních setkání, vždy v pátek dopoledne a mimo to spoustu samostudia a plnění průběžných úkolů. Samostudium je formou čtení materiálů připravených našimi lektory a lektorkami s množstvím odkazů na videa (přednášky klíčových speakrů a speakryň v dané problematice, TEDx talky apod.), podcasty (nejčastěji rozhovory) nebo na relevantní zajímavou českou i zahraniční literaturu. Nové informace z drtivé většiny hltám, píšu si zápisky, pak se třeba jdu projít s podcastem ve sluchátkách, jindy si zase ve vlaku pustím přednášku. Na synchronních setkáních pak poznatky sladíme, prohloubíme, prakticky vyzkoušíme, můžeme se doptat a načerpáme spoustu vhledů od ostatních spolužáků. Tato forma vzdělávání mi neskutečně sedí. Zejména proto, co mě hnalo při výběru synovy školy – chci se něco učit proto, že to chci jednou používat, ne proto, abych se to naučila na písemku nebo zkoušku.
A za tento přístup obrovské díky vyučujícím i spolužákům a spolužačkám – od všech se toho spoustu učím.
Závěr
Závěrem bych napsala, že první semestr minimálně splnil moje očekávání, moc mě to bavilo a normálně… si v tom zkouškovém říkám, kdy už se otevřou osnovy nových předmětů .
