V rámci předmětu Role designéra v organizacích byla jednou z podmínek splnění realizace rozhovoru s designérem nebo designérkou. Před Vánoci 2024 jsem tudíž vyzpovídala Elišku Havla, sociální designérku a povídala si s ní o tom, jak ji ovlivnilo studium architektury, jak vnímá design služeb i komunikaci mezi lidmi.
Eliška Havla: Úkolem designérstva je probouzet odvahu snít a hledat ideální možnosti
Eliška Havla svou prací prozkoumává svět v jeho složitostech. Jejím záměrem je podílet se na transformaci k laskavosti žitelnosti pro každého a každou. Zabývá se především budoucností vystavěnému prostředí v širokém dialogu a vztahem, který k němu obyvatelstvo má. Designovala procesy přemýšlení o budoucnosti prostor pro NFA, Městskou knihovnu v Praze nebo BlueGhost. Od roku 2019 zkoumá pracovní podmínky (nejen) v architektuře. Občas píše, někdy mluví v panelech. Spolupracovala s organizacemi jako CCEA MOBA, ČVUT UCEEB, Rethink Architecture, Pábení nebo 4AM. Je členkou redakce časopisu CEDIT a facilitační skupiny NaZemi.
Šárka: Jak vypadá cesta od promované architektky k sociální designérce?
Eliška Havla:
Už během studia pro mě bylo důležité přemýšlet nad tím, jak lidé prostor užívají. Nešlo mi jen o samotné navrhování domu jako hmoty nebo o výběr materiálů, ale zajímaly mě příběhy a potenciály, které se v prostředí skrývají.
Jedním z mých prvních větších úkolů byla územní studie na 120 hektarech sídliště se zapojením veřejnosti. Během představení studie místní kulturní dům „praskal ve švech“, lidé měli transparenty, podepisovali petice, rozdávali mávátka… Viděla jsem, že vynaložili obrovskou energii, aby se zkoordinovali a vyjádřili svůj nesouhlas. Došlo mi, že všechny zapojené strany měly dobré úmysly, jen mezi nimi stála obrovská bariéra. Tehdy jsem se začala více zajímat o to, jak propojit strany s různými předporozuměními a zkušenostmi tak, aby dokázaly najít společnou řeč.
Paralelně jsem začala prozkoumávat i pracovní podmínky v architektuře. Z diskusí nad pivem o tom, jestli je normální pracovat tak, jak pracujeme, nebo jsme výjimka, vznikla skupina, která vytvořila Průzkum pracovních podmínek mladých architektů a architektek. Ten ukázal sdílenou zkušenost generace a kladl řadu otázek, které naznačovaly cesty zlepšení pracovních podmínek.
Mě osobně oslovila problematika prezentace a komunikace architektonické práce tak, aby o ni veřejnost stála. To mě přivedlo do mezioborových vod, ke vzdělávání, udržitelnosti a systémovým změnám. Uvědomila jsem si, že design služeb nebo navrhování procesů, které nemají hmatatelné výsledky, jsem v podstatě dělala vždycky. Jen teď k tomu mám slovník, nástroje a rámec, které mi pomáhají tyto procesy ukotvit.
Děkuji za úvod a představení Vaší profesní dráhy. Nedávno jsem narazila na podcast, ve kterém jste sdílela myšlenku, že jsme během studia často vedeni k individuální práci, zatímco v praxi je všechno o týmové spolupráci nebo alespoň komunikaci s lidmi z různých oborů a zájmů. Kdy jste si uvědomila, že to je tak, a jaké to pro vás bylo? Myslíte si, že nám během studia chybí zkušenost pracovat v týmu?
Ta myšlenka odráží dlouhodobé diskuse v architektonické komunitě. Pro mě osobně je týmová spolupráce přirozená. Může to souviset i s tím, odkud pocházím. Jsem z malé vesnice v západních Čechách. Studovala jsem v Praze, zažila jsem studijní a pracovní pobyty v zahraničí. Díky tomu jsem byla neustále vystavena různým kontextům a učila se se přizpůsobovat. Patřím spíš k lidem, kteří umí propojovat různé perspektivy. Nejsem specialistkou, která jde do hloubky jednoho oboru, ale generalistka, který umí překládat mezi různými disciplínami, pohledy a zkušenostmi.
V České republice máme v technických oborech sklony za „mezioborovou spolupráci“ považovat třeba spolupráci mezi různými inženýry a architektem. Nedokážeme ale reflektovat, že v pohledu na sdílenou realitu jsou si všechny technické profese velmi podobné a většinu témat, kterými žijí humanitní vědy, často ani neznáme. Na Letní školu kritické pedagogiky jsem si začala všímat širších přesahů mezi technickými a humanitními obory. Jak se každý z nich dívá na svět jinak a jaké hodnoty vyzdvihuje. Na školách se většinou učíme pouze v rámci vlastního zaměření a často nám chybí kontext jiných disciplín. Přitom právě pohled „zvenčí“ přináší obvykle největší inovace.
To je velmi zajímavý rozměr – proč vlastně zástupci různých oborů spolu často neumí komunikovat. A jak by se to dalo zlepšit? Je to vůbec možné?
Myslím, že jedním z důvodů je, že lidé často chtějí víc mluvit o tom, co mají na srdci než naslouchat. Také si každý pod určitými slovy představujeme něco jiného, čímž dochází k nedorozumění. Prostředí, v jakém vyrůstáme, jak jsme vychováváni, jak nás formuje školství… nenabízí moc prostoru pro opravdovou, demokratickou domluvu. Existují prostředí, kde změna způsobu komunikace není možná, protože domluva není v povaze daného kolektivu – lidé mezi sebou spíš soupeří, cílem není otevřená a upřímná spolupráce, ale prosazení vlastních zájmů. Začít za takových okolností dělat věci jinak vyžaduje odvahu a kuráž a dost často se potom musí lidi setkávají sami se sebou. Se svými přesvědčeními, naučenými vzorci…
Tohle téma mě hodně zajímá, často jsem na to narazila v průběhu zpracovávání zakázek. Vybavuji si jeden příklad, kdy jsme s klientem samozřejmě mluvili o praktických věcech, jako jak má vypadat budova a kanceláře v ní. V průběhu se ukazovaly i zašmodrchané vztahy v organizaci. Věnovala jsem tomu pozornost, protože pokud má organizace spolupracovat na plánování nebo jakémkoliv projektu, je klíčové mít vyřešené lidské roviny – důvěru, jasnost a schopnost překonat nedorozumění.
Jakmile v týmu existuje nedůvěra nebo osobní konflikty, racionální domluva se stává téměř nemožnou. Vnímání lidí se začne kalit jejich vlastními přesvědčeními. Věřím, že skutečné zlepšení mezioborové komunikace by mělo začít tím, že budeme ochotní naslouchat a otevřeme se vzájemnému pochopení – i když je to někdy nepříjemné nebo náročné.
Výstižně popisujete vnímání vašeho klienta, potažmo uživatele vaší služby. Tento princip využívá i design služeb. Architektonické kanceláře jsou často malé a není zde prostor pro oddělení jako HR, back office nebo designéra. Jaké výzvy podle vás stojí před malými firmami bez specializovaných týmů?
Jednou z největších výzev vnímám v nastavení hranic – jako firma i jako jednotlivci, kteří v ní pracují. Nastavení a udržování hranic pomáhá neutopit se ve svobodě. Je potřeba si říct, jak bude práce fungovat: například jak pracujeme, za kolik pracujeme, zodpovědnosti, kdy se scházíme a mluvíme spolu. Také je zásadní nastavit spolupráci s externisty z různých oborů, pokud to dává smysl – třeba i s designéry služeb.
Druhá výzva je klást si správné otázky. Architekti jsou vedení ke kritickému myšlení a přemýšlení v souvislostech, což vnímám jako velkou výhodu. Pomáhala jsem několika přátelům z menších kanceláří a často stačila krátká konzultace, třicet minut, během kterých jsme se zaměřili na podstatu jejich problému. Často je to ale o překonání zažitých předsudků nebo pocitu „takhle to má být“. Když přijde někdo, kdo se na situaci/problém umí dívat z širších souvislostí, může být pro firmu přínosem. Zároveň to vyžaduje ochotu říct si, že stojí za to se tématu věnovat šířeji, a investovat čas, přestože kladené otázky mohou na první pohled působit zbytečně. Osobně vnímám jako důležité vnímat význam procesů a chápat, že jednorázová věc málokdy něco vyřeší. Když se něco změní nebo zkusí nové nastavení, měli bychom si také říct, kdy a jak to vyhodnotíme a otevřeně a průběžně o tom diskutovat. Důraz by měl být kladen na proces, nejen na výsledek.
Měla by tedy práce designéra představovat jednorázovou externí pomoc nebo by to měl být někdo, kdo s firmou spolupracuje dlouhodobě? A v čem tkví největší designérův přínos pro firmu?
To má několik rovin. Jedna z nich je situace, kdy mi zavolají lidé, které už znám, a mají konkrétní dotaz. V takovém případě se doptám, o co přesně jde, a nabídnu jiný úhel pohledu. To jim pomůže snáze hledat vlastní odpovědi nebo cesty, jak problém řešit. Když je potřeba, bavíme se také o tom, co je pro ně priorita, co je důležité a jak poznají, že jdou správným směrem.
Druhá rovina se týká větších institucí. Tam jako obrovským přínos vnímám vytvoření prostoru, kde se lidé z různých částí organizace potkávají a baví se o klíčových tématech. Nikdo jim nic nenařizuje, ale mají možnost být slyšet a sami přicházejí s nápady. Moje role je pak spíš v tom do diskuse vnášet rámec a otázky: „Pojďme se podívat na to, kam se chceme ideálně dostat“. Protože v každodenním pracovním shonu se často soustředíme jen na to, co všechno nejde, místo abychom si dokázali říct, co vlastně chceme. Pokud si neumíme představit, kam bychom se chtěli posunout, snižujeme šanci, že se tam někdy dostaneme. A tohle se snažím měnit.
Například na podzim 2024 jsme uspořádaly víkendový workshop v brněnském Dornychu, kde jsme se studenty – hlavně z oboru architektury – diskutovali o tom, jakou roli by mohla obchodní centra hrát za 40 let. Přemýšleli jsme, co takový prostor může přinést městu, lidem a životnímu prostředí. Jde o to, zda potřebujeme, aby starý obchodní dům nahradily jeho modernější verze. Nebo existuje prostor pro něco zcela jiného? Jakým způsobem budeme za desítky let žít? Co budeme potřebovat? To je chvíle, kdy je vhodné používat imaginativní metody. Často cituji spisovatele a filozofa Roba Hopkinse, který mluví o tom, že si musíme umět představit budoucnost, aby se mohla stát. A tady narážíme na krizi imaginace – někdy je pro nás snazší představit si konec světa než konec kapitalismu. To, co si neumíme ani představit, nemůže vzniknout.
Myslím si, že důležitou designérskou rolí je vnášet do diskusí odvahu snít: dovolit si říct, jak by to mohlo vypadat v ideálním světě. A potom hledat, co z toho jde realizovat už dnes. Jednorázové i dlouhodobé spolupráce mají různé přínosy. Osobně tíhnu k dlouhodobým spolupracím. Baví mě pozorovat vývoj situace a být v kontaktu s produkty své práce.
Uvedla byste nějaký konkrétní příklad malé či větší změny v procesech nebo organizaci, která přinesla efektivitu nebo třeba jen dobrý pocit či pozitivní výsledek?
Když se organizace Cesta von rozhodla svou dobrou praxi včasné péče přenést do České republiky, pomáhali jsme s Lukášem Němcem pod Pábením adaptovat službu na místní podmínky, které se od těch slovenských velmi liší. Zatímco na Slovensku jsou romské osady, v České republice obývají Romové části měst, které většinová společnost obvykle označuje jako méněcenné.
Způsob fungování organizace byl hodně organický, což odpovídalo nepředvídatelnému prostředí, ve kterém pracují. Díky vybudované důvěře na workshopech se postupně během dialogu začaly ukazovat potřeby a témata, která nikdo z nás předvídal a často je neměla zvědomělé ani organizace. To, že nám natolik důvěřovali, že otevřeně sdíleli své každodenních problémech, bylo velmi cenné. Často to bylo objevné i pro samotnou organizaci. Právě důvěra, schopnost a ochota společně reflektovat svou práci jim přinesla posun. Na workshopech jsme zároveň pečovali o společné naladění. Zveřejňovali jsme význam zařazených aktivit, proč něco děláme, jaký je cíl jednotlivých kroků…, což vedlo k učení.
Mám velkou radost z toho, že spolupráce kultivovala nejen procesy, ale i společnou existenci týmu. Tím, že jsme v kontaktu, vidím, co ze spolupráce integrovaly do svého fungování. A mám pocit, že jim to opravdu pomohlo. Věřím, že to vnímají podobně.
K tomu mě nemůže nenapadnout – co ze svého vzdělání jste v této zkušenosti zúročila?
Architektonické vzdělání formovalo způsob přemýšlení. Učila jsem se vnímat různá měřítka najednou – od detailu kliky nebo podlahy, přes místnosti, byty, chodby, celý dům, jeho fasády, okolí až po to širší a nejširší prostředí. A vždycky musíte myslet na to, že každá změna, ať už na detailní nebo velké úrovni, má vliv na všechno ostatní. Tento přístup jsem si přenesla i do své práce – vnímám vztahy mezi věcmi a analyzuji prostředí jako celek.
Zároveň jsem už během studia začala facilitovat. Možná mi v tom pomáhá má hypersenzitivita – umím vycítit, co se děje, dát tomu prostor a nechat věci plynout. Také mi byly přínosné konkrétní zkušenosti, třeba to, že jsem díky své diplomové práci na brněnském Cejlu trochu znala, jak fungují české romské lokality, a mohla jsem to porovnat se slovenskými. Konkrétní lokalitu Cesty Von CZ jsem znala z předchozího zaměstnání, kdy jsme se s kolegy zabývali možností adaptace tohoto území na uhlíkově neutrální čtvrť. Chodili jsme po městě se zástupci radnice, diskutovali o jejich představách a poznávali jejich vnímání situace a místa. O rok nebo dva později mě stejnou lokalitou provází obyvatelka lokality, omama, klíčová pracovnice Cesty Von CZ. Bylo fascinující zažít na vlastní kůži, jak odlišné mohou být perspektivy na stejné místo. Třeba tamní sídliště – já ho vnímala jako krásné, s velkým bulvárem a dominantou na konci, ale pro většinu obyvatel města to je místo, kterému se vyhýbají. A právě tyhle kontrasty mě baví.
Myslím, že mou velkou výhodou je právě schopnost neustále analyzovat prostředí, vnímat vazby mezi věcmi a být otevřená jiným perspektivám. Často pracuji s lidmi z různých oborů, kteří na problémy nahlížejí úplně jinak, a to je pro mě inspirující.