Když jsem se dozvěděla, že jsem byla nominovaná na Úřednický čin roku 2023, měla jsem obrovskou radost. Jednak z úspěchu, ale možná o malinko víc z toho, že se Úřednický čin roku vůbec koná. Byro a Státní služba totiž tímto kouskem dělají obrovský krok k tomu, abychom ukázali, že ve státní správě pracují skvělí, kteří to se zlepšováním služeb státu opravdu myslí vážně.
Jednou z konsekvencí této nominace bylo i pozvání ke sdílení mého příběhu na Festivalu kreativní byrokracie, v inspirativní večerní části Let‘s go public. Pozvání jsem vnímala jako příležitost mluvit zejména o tom, co mi možná docházelo delší dobu, a sice že pro nominaci na Úřednický čin roku, jinou zásluhu nebo lépe pro realizaci společensky přínosných aktivit není potřeba vysoká funkce, plný úvazek, bezdětnost nebo nadupaný background zahraničních univerzit.
Odstátnicovala jsem na brněnské právnické fakultě v roce 2017, po krátké prázdninové pauze jsem se přihlásila na několik výběrek na ministerstvu zdravotnictví a po dvou z nich jsem si řekla, že v tomto úřadu nikdy pracovat nebudu. Nejen proto, že jsem nedostala odpovědi na svoje otázky, ale byla vůbec zastavená v jejich kladení v tím, že „všechno mám přece v inzerátu“. Inzerát byl docela obecně napsaný, takže jsem o pozici měla velmi mlhavé představy. Nicméně osud mi pomohl a brzy jsme se s budoucími kolegyněmi zkontaktovaly i bez personálního odboru, což zpětně vnímáme jako klíčové. No a tak jsem na podzim 20217 nastoupila na nově vzniknuvší oddělení podpory práv pacientů, na kterém jsem dodnes.
Na oddělení jsem začala jako tajemnice Pacientské rady, nového poradního orgánu ministra, založeného na participaci pacientů v rozhodovacích procesech – musely jsme nastavit fungování samotného orgánu, jeho pracovních skupin a zapojit zástupce pacientů do struktury ministerstva. To obnášela urputná snaha o měnění přístupu zaměstnanců úřadu a s tím spojené nekonečné vysvětlování, že pacienti jsou také experti a že mají k určitým tématům co říct stejně jako zástupci odborných společností, pojišťoven apod.
Asi až zpětně vnímám, že to bylo velké sousto, kterého se naše vedoucí oddělení, Jana Hlaváčová, rozhodně nezalekla. Velké sousto, spoustu práce, která stále nekončí, ale také obrovská příležitost nastavovat něco úplně nového – a opravdu nyní po těch 7 letech je ministerstvo zdravotnictví na poli participace vnímáno jako příklad dobré praxe jak mezi úřady v ČR, tak i zahraničí.
S tou příležitostí, který se mi jako tomu mladému kuřeti naskytla, se mi hodně pojí jedna myšlenka Vladimíra Špindly a Jana Mušuty, kterou sdíleli na panelové diskuzi Festivalu kreativní byrokracie v roce 2023 – a sice že před rokem 1989 měla organizační linie úřadu 3 úrovně. Strategickou, operační a taktickou. Po revoluci se strategická úroveň v tehdejší podobě zrušila, protože bylo potřeba zlikvidovat vedoucí úlohu strany a došlo k tomu, že strategické úlohy se přesunuly na operační úroveň. To má za následek to, že úředníci na nižších pozicích se velmi rychle mohou dostat k důležitým věcem – nastavování samotného systému nebo jeho části, zpracovávají podklady, navrhují možnosti řešení apod. A musím říct, že tehdy při té diskuzi mi došlo, že to byl také náš případ. Nutno dodat, že my jsme měli politickou podporu, v začátcích velmi silnou.
Každopádně aby to nebylo tak jednoduché, tak po dvou týdnech co jsem na oddělení nastoupila, jsem zjistila, že jsem neplánovaně těhotná. Tu zprávu jsem řekněme nepřijala úplně vesele, protože jsem se, možná naivně, vážně těšila, až se po studiu vrhnu do pracovního soukolí, až v praxi zúročím těch pět let studia a budu dělat prospěšné věci. Nicméně jsem tedy před sebou měla jediných několik měsíců, které jsem za svůj život pracovala na plný úvazek.
Ale protože ten pocit, že chci být užitečná, vzdělávat se, posouvat se, byl hodně silný, vytyčila jsem si cíl napsat v průběhu mateřské a rodičovské dovolené rigorózní práci (tato práce společně se složenou zkouškou je podmínkou pro udělení titulu JUDr.), a to na téma, které bude prospěšné našemu oddělení nebo ministerské agendě obecně. Jedno z témat, které se nabízelo, byli ombudsmané v nemocnicích, kteří se mimo jiné zrovna zakládali asociaci. A pak to najednou bylo tak nějak hrozně jednoduché – kolegové na ministertsvu věděli, že se tímto tématem zabývám, byla mi předána pozvánka na setkání asociace a tak jsem to začala pomalu zkoumat, sbírat si podklady pro rigo a zároveň při rodičovské jsem pracovala na dohodu. Musím říct, že na tu kombinaci osobní a profesní motivace hrozně ráda vzpomínám – chtěla napsat dobré rigo a zároveň téma bylo mou, i když velmi okrajovou, agendou a měla jsem tu vizi, že třeba někdy v dalekém budoucnu vznikne nějaká právní norma na základě mých rešerší a zjištění. To mě hodně hnalo dopředu.
Když jsem šla na druhou mateřskou a na druhou rodičovskou, tak mi neskutečně pomohl úžasný benefit, a sice dětská skupina u zaměstnavatele. Díky němu jsem se vrátila na volný 2/3 úvazek na našem oddělení a do ombudsmanské agendy se vrhla naplno. A jak to tak bývá, tak rigo je v šuplíku, ale metodika je na světě, resp. ve Věstníku, je přímo závazná pro 15 fakultních nemocnic a 15 psychiatrických. Z terénu vím, že je spoustu nemocnic, které podle té „kuchařky“, jak ráda metodice říkám, tu funkci nastavili a přinesla do praxe spoustu pozitiv. A pokud by to mělo za následek pár spokojenějších pacientů, jejich blízkých a zdravotníků, tak to za to stálo.
A ještě jedna věc – velkou většinu z výše uvedeného jsem dělala z referentské pozice. Měla jsem velké štěstí na podporu a důvěru od svých nadřízených, čehož si obrovsky vážím. A protože se někdy setkávám s nedoceněním práce referentů – třeba s tím, že referent přijde s nápadem, zrealizuje ho a pak za to není adekvátně oceněn, že se některé možnosti vzdělávání vážou jen na vyšší pozice, tak mi přijde důležité zvedat i toto téma.
Nemyslím si, že kariérní růst musí nutně znamenat růst hierarchický a že jen s ním roste úspěch a prospěšnost pro společnost. Někteří prostě třeba nejsou v životní fázi, kdy by měli kapacitu vést útvar, ale to neznamená, že nemají potenciál, který se dá využít – jen se využije jinak, třeba na samostatných tématech.
Myslím si, že to gró toho, jestli můžeme dělat něco pro společnost neleží v pozici, výši úvazku, počtu dětí, backgroundu prestižního vzdělání v zahraničí, ale leží v osobním přístupu a okolí, týmu, ve kterém pracujeme. Že je to o hledání a využívání příležitostí – a taky o dávání příležitostí těm, kteří o ně stojí.
A já moc děkuju za to štěstí, že jsem ty příležitosti a tým měla a mám – a to nejen ten tým na ministerstvu, ale i komunita kreativních úředníků a úřednic, která se stále tvoří, vyvíjí a je hrozně důležitá.
